Na Ukrajinu jsme se rozhodly jet s kolegyní, kamarádkou A. se kterou jsem už absolvovala dobrodružství na Kavkaze o kterym si můžete přečíst zde.

Máme rády postkomunistický země, kde je sranda, spousta levný a dobrý vodky a boží turistika. Prostě takový bizár ♡ 

Z Prahy jsme vyjely nočním vlakem RegioJet do Košic v ideálním čase 21:45 – 6:00 a tam jsme přesedly na bus do Užhorodu, kde jsme byly asi v 10:30. Ve vlaku jsme ráno dostaly i kávu a snídani. Tim busem je to pak kousíček, ale docela dlouho jsme stáli na hranicích, tak se to tim zdrželo..

Užhorod

Díky časům jsme měly celý den v Užhorodu. A to bychom to nebyly my, kdyby jsme plán cesty vymýšlely dřív než cestou na místo. Takže v posledních minutách ve vlaku jsme se shodly, kam dál – den v Užhorodu a pak rovnou do vesnice Volovets, která bude náš výchozí bod na hory – poloniny Boržava. Původně jsme chtěly jet dolů na jih na nejvyšší horu Ukrajiny a chodit tam, ale za 1) je to dost profláklý a za 2) neměly jsme čas si zajíždět na jih. Takže jsem někde našla, že v týhle oblasti jsou nejteplejší hory (to se hodí v květnu ještě) a supr chození po hřebeni, tak bylo jasno. Navíc to bylo v půli cesty mezi Užhorodem a Lvovem.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

V Užhorodu toho mnoho nenajdete. Prošly jsme si to křížem krážem za pár hodin pomalym tempem, objevily hrad, kostely a najedly se v místním vyhlášenym hipster bistru Eat Me (mají svělou domácí limču a kafe! ). Co mě překvapilo, že pár lidí s námi mluvilo česky. V 15hod už jsme zas vyrážely na cestu vlakem směr Volovets.

Volovets

Volovets je malý městečko v údolí. Hned po vystoupení jsem našly turistický ukazatele, který vytvořili češi 🙂 Začaly jsme se o tom bavit, jak je to super, v tom nám do konverzace vstoupil vedle postávající pán a začal na nás -česky- kam chceme jít a kudy je to nejlepší atd atd. Vešly jsme do prvního ubytování, motelu Nadyia, kde nás ubytovával mladý chlapec opět mluvící plynně česky. Dostaly jsme v podstatě apartmá s obývákem a ložnicí se 3 postelema a balkonem. Dole v restauraci jsme si sedly ven s pivem, já si dala první boršč a v klidu jsme si tak podle mapky plánovaly náš 3denní trek.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

1.den

Ráno jsme si v místním krámku nakoupily zásoby vody a jídla (chleba s klobásou a místním sýrem, naše stanová klasika) a vyšly. Zezačátku jsme si libovaly v nastavenym úhlu stoupání, jak je to ideální, kochaly jsme se horama kolem a všechno bylo sluníčkový. Pak jsme viděly, že všechno, co jsme vystoupaly musíme sejít dolů do vesnice a pak zas všechno nahoru a ještě výš. No co už. Krajina byla kouzelná a počasí ideální! Ve vesničce jsme si našly hrozně cute baráček a dokonce se seznámily se sousedy. Odcházely jsme od nich za huronskýho smíchu, protože jsme jim řekli, že jsme tu bez našich chlapů 😀 Pro ně něco nepředstavitelnýho.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Od vesnice začalo to úporný, nekončící stoupání v úhlu, už zcela jistě neideálnim 😀 Trošku (víc) jsme se zapotily než jsme z vesnice, louky a pak i lesa vyšly nahoru na Rjapetskou horu, kde jsme si daly oběd a kochaly se výhledem, než jsme vymrzly 😀

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

A tady se stal polozázrak. Směrem z vrcholu Velkij verch, který nebyl ani vidět přes obří mrak, najednou vyběhl mini pes a obří černej pes. Já psy miluju, hned bych je ňuňala, ale A. se jich bojí. Když jsem viděla toho velkýho, náznak nervozity ve mne byl taky. Pak jsem ale viděla jak směrem k nám klopí uši a spíš se krčí, tak jsem ho začala svym (zcela jistě rozkošnym 😀 ) psím hlasem vítat. Malej radši utekl neznámo kam, ale velkej se mazlil. A tak jsem se seznámila se Siriusem Blackem. Ptala jsem se ho jestli se tak jmenuje, načež vrtěním ocasu mi to potvrdil. Stvrdil tak naše kamarádství. A tak s náma šel. Na rozcestích vždy trpělivě čekal a hlídal každý zašustění. Já celou cestu dolů do další vesnice vymýšlela plán, jak ho dostat do Prahy, zatímco A. se držela od nás s důkladnym odstupem a jen mu tiše naznačovala, že ona ho mít rada nebude 😀

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Dole ve vsi bylo hodně pachů a tak se nám Sirius zatoulal cestou k první hospůdce. Chvíli pobíhal kolem a pak byl fuč. Ach ach. Pivo naštěstí bylo výborný a zasloužený, takže jsem svůj žal utopila v něm 😀 Za vesničkou, na sjezdovce jsme objevily super schovaný místo na stan, kde jsme snědly večeři, vyčistily chrup a uložily se přesně ve chvíli, kdy začalo pršet. Usínala jsem s blaženym pocitem, jak se krásně bude spát s takovym příjemnym bubnováním deště.

• 

2.den

Ráno jsem na déšť už hrozně nadávala a on stejně nepřestával. K poledni jsme to vzdaly a za velmi vtipných okolností jsme stan v celku přesunuly pod přístřešek, kde jsme se ho snažily sbalit tak, aby co nejmíň navlhnul vnitřek. Asi nemusim dodávat, jak strašně se nám to nepovedlo 😀 Pak jsme usoudily, že nejlepší bude se přesunout do restaurace na něco teplýho. U vchodu jsme potkaly skupinu Čechů, turistickýho spolku, kteří nám jen potvrdili to, čeho jsme se báli. Že bude pršet celý den. Sedly jsme si na polívku a přidal se k nám pan Bohouš. Turista z Moravy, kterýmu se v tom dešti s ostatníma nechtělo k vodopádům a řekl si, že bude lepší zůstat v hospodě a nalívat sebe i nás pivem a vodkou 😀 Fajn chlápek tenhle Bohouš 😀

Nakonec jsme se vzdaly vidiny pokračování v treku. Jak jsem řikala, máme rády bizarní věci, a tak jsme si rezervovaly nejdražší hotel ve vesnici – Grand hotel Pylypets (asi 1400kč/noc/pokoj). Dostaly jsme pěknej pokojíček, kde jsme hned natáhly šňůry a začaly všechno sušit, včetně stanu. Využily a dosyta užily jsme horkou sprchu, župany a nakonec se uvelebily v měkoučký posteli a pustily si nový díl Game of Thrones. Stanovaní jak vyšitý 😀 Přece jenom jsme celý den nechtěly zabít na pokoji a odpoledne jsme vyšly za lehkýho deštíku na procházku k vodopádům. Den jsme zakončily na večeři u paní s dobrym pivem a varenikama z mikrovlnky 😀

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

3. den

Ráno jsme dostaly obrovskou snídani v hotelu s vtipným dezertem – jogurt s Nesquickem 😀 Sbalily jsme si saky paky a rozjely lanovku (byly jsme první a jediný pasažéři), kterou jsme se popovezly z krásnýho počasí opět do mlhy. Takhle depresivní procházku jsem ještě neměla 😀 Ale výhodou bylo, že jsem neviděla, jak moc vysoko, ještě polezem. Nevýhodou bylo, že u každýho kopečku s rozcestníkem jsme se radovaly, že už jsme nahoře i když jsme ještě nebyly 😀

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Jakmile jsme ale vylezly na Hymbu (1494 m.n.m) v druhym údolí se začal zlehka objevovat výhled. A to mě nakoplo a začalo opět řvaní našich klasických hesel: „to je nádhera!“ „vidíš to!?“ nebo „bože to je krááásný!“ 😀 Takhle božsky se šlo už po hřebeni s malym či většim převýšením až k tomu poslednímu, opět zabijáckýmu, díky kterýmu jsme ale vyšly na nejvyšší kopec našeho treku – Velikij verch (1598 m.n.m). Nahoře jsme potkali skupinu Čechů na motorkách (?), takže pro nás automaticky byli paka, takhle ničit přírodu tim, že jsou líní… Navíc rozbořenej povrch od pneumatik čtyřkolek a podobných kolek byl všude po cestě a hrozně to ničilo tu krásnou atmosféru netknutýho prostředí… 🙁

Cesta dolů byla rozblácená a docela prudká, takže se to šlo dost pomalu. Pak jsme ale vyšly na travnitou pěšinu a už to začalo být zase krásný. Poslední větší kopec než jsme scházely úplně dolů byl Temnatik (1347 m.n.m) a od něj se táhne mini cestička přímo na hřebeni a to byla teda slast takhle na konec! Nádherný! U kříže jsme něco snědly a začalo pršet. Tím pádem cesta dolů lesem nebyla moc příjemná a když se cesta stočila do potůčku a šla jím docela dlouho tak jsem už jen nadávala. Až jsem do toho bahna a vody samozřejmě spadla 😀

• 

• 

• 

• 

Pak už jsme vyšly na pěšince u vesnice. Tam jsme si daly poslední pívo a nasedly na vlak směr Lvov. O něm už ale příště…..