V hostelu jsme se nasnídali, zalepili puchýře a namazali nohy preventivně proti novým puchýřům a vyšli asi kolem 7 zase. Dneska mě čeká dlouhej den, musim ujít 31 km, protože po cestě neni NIC. Jakože ani drahej hotel, nic.

Za Tomarem je cesta úplně super, taková úzká a klikatá kolem řeky, pak kopcovitá a širší s krásnym výhledem.  Zastavujeme v první vesničce na kafe, kde potkáváme opuštěnýho pejska, který se hrozně bál, asi měl nějaký špatný zkušenosti a přitom takovej bobek. Tak jsem ho tam u kafe ňuňala.

Dál jsem pokračovala s Irmou a domluvily jsme se, že budeme cca každých 8 km zastavovat na přestávky a že by nám to tak mělo jít teda líp. Když jsme se blížily 16 km byly jsme zakecaný někde v lese a slepě (druhá chyba) sledovaly Keitha, který šel kus před náma. No takže jsme zase zabloudili. Tentokrát ale docela dost. Ocitli jsme se podle mapy na druhý straně kopce než jsme měli být 😀 Každý to chtěl řešit jinak, ale nakonec jsme se dohodli, že se kus vrátíme a přes tu horu přejdeme. Skvělej nápad, že? Takže převýšení jako Mount Everest a moje achillovky dostaly pořádně zabrat a dost bolet. Každopádně jsme to samozřejmě zvládli, od toho to tu tak nějak je, že si uvědomíte, co všechno vlastně dokážete aniž byste to tušili.

V první vesničce jsme už narazili na další značky a pokračovali. Ale zacházka to byla víc jak 5 km.. Cesta vedla v horách po malinkatých odlehlých vesničkách, což bylo fakt kouzelný, ale nedokázala jsem si to moc užít, protože mě achillovky začaly fakt hodně bolet.

Někde v lese jsme potkaly Vicky s Němkou Inge, Vicky měla stejnej problém jako já s achillovkama a jak to tak bývá, když to s váma někdo sdílí a stěžujete si, tak se v tom podporujete a je to ještě horší. Po několika dalších kilometrech v bolestech jsem začala brečet. Vyčerpáním, bolestí, nasraností (pardon)… Strašně jsem si nadávala. V tuhle chvíli jsem přestala s kymkoliv mluvit a soustředila se jen na chůzi, počítala kroky a strašně jsem si přála už tam být. Šly jsme hrozně pomalu, ale nijak to nepomáhalo. Když jsme vyšly na silnici řekla jsem si, že prostě začnu stopovat až pojede první auto, protože už dál nemůžu. Do cíle to bylo ještě nějakých 5 km… Zastavily jsme se u nějakýho malinkýho zámku, kde jsme se zuly, pily a řvaly a chudák Irma se nás snažila utěšit. Musím říct, že když to vidim takhle zpětně, tak ji obdivuju, že se na nás nevybodla a nešla napřed.. Každopádně jsme to daly jenom díky ní, díky její podpoře, díky jejímu hecování (a taky díky tomu, že nejelo žádný auto 😀 ).

V těch posledních kilometrech potkáváme anglický pár, strašně pozitivní a tak nám taky pomáhají. Dávají nám ovoce, co po cestě nasbírali a jsou prostě moc hodní. Do albergue docházíme jedni z posledních a skoro za tmy a úplně vyčerpaný v 17 hodin. Vicky brečí, já se už držim, ale jakmile jdu do sprchy dostanu hysterickej záchvat. Úplně se tam složim a hystericky brečim… Tohle je totální krizovej den a já si reálně myslim, že to prostě nedám. Nevím, co bude zítra, jestli budu moct vůbec vyjít nebo jestli budu muset zůstat nebo jet busem do dalšího města, což bych strašně nechtěla.. Tady se ale ukazuje, jak se tu lidi stmelujou a jsou strašně hodní a tak Irmě strašně za všechno děkuju.

Na večeři jdeme jen přes ulici na nějaký kuře. ALE ! Nejlepší kuře, co jsem kdy jedla. Jídlo je fakt vynikající. K tomu jsem si dala zasloužený pivo. Pan z albergue nám dává do kredenciálu 4 překrásný razítka, který si tvoří sám (!) a když viděl, jak jsme vyřízený, přichází s dvouma krásnýma štěňátkama a mě tak začíná svítat naděje, že to snad může být lepší.. Radši to jdu všechno zaspat s ledovym obkladem achillovek.

Dnes ušlápnuto : 35,3 km

Dnes utraceno: 5e vynikající večeře, 14e albergue

Dnes probrečeno : asi 60% dne 😀

s bolavym kolenem a achillovkama..

„zámek“

prasátka!

úúúžasný kuře!

zlepšovač nálady

razítka pana albergue