První den. První den něčeho úplně neznámýho, co pořádně ani nevim, proč dělám.. Poprvé v životě cestuju sama a rovnou na měsíc, já – člověk, co si sám ani nedojde na kafe 😀

Vstávám celá nervózní už v 6 ráno, ale jelikož jsem na pokoji v hostelu s dalšíma 5 lidma, nechci je hned budit a tak se převaluju do 8, kdy je konečně čas snídaně. Na tý se snažim, co nejvíc posilnit a tak si dávám toasty se šunkou a sýrem a kotel kafe. Lidi se kterýma jsem seznámila na hostelu se mi smáli, když jsem jim řikala o svých plánech. Nedivim se jim, protože říct někomu, že se chystám ujít 660km zní fakt neuvěřitelně 😀

Vycházim kolem 9 hodiny z hostelu, který je fakt blízko metra a fakt blízko místa, o kterym spousta průvodců píše, že se má začít až tam. Takže sice to je první den, ale trošku si to usnadňuju a nezačínám (jak bych správně měla) od katedrály, ale popojíždim metrem na zastávku Oriente, kde se napojuju u řeky na camino. Když vidim první značku s legendární mušlí a šipkou jsem z toho jak u vytržení. Hnedka selfíčka, fotečky, takže se procházející policajt směje a ptá se jestli jdu camino poprvé 😀 Cesta pro mě tedy začíná na takový lisabonský náplavce a je tam krásně. Prochází se pod hrozně dlouhym mostem, kolem sochy, co vypadá jako vládkyně všech moří a všechno je hezky upravený a jde se prostě úplně samo. Poprvé mě taky zastavuje cizí pán a ptá se mě, jestli jsem poutník a kam až jdu a loučí se se mnou přáním „buon camino“!

V týhle super nadšený náladě se dostávám někam pod dálniční most a přichází první krizovka 😀  Trošku se ztrácim, ale brzo se naštěstí zas nacházim 😀 Dál vede cesta takovou prašnou krajinou, kde si ještě zpívám a tančim, ale kolem poledne začíná být strašný vedro, mám hlad, málo vody, bolí mě záda a dobrá nálada se pomalu, ale jistě rozpadá. Ve stínu si dávám MANA jídlo a pastel de nata, kolem mě pak prochází první poutníci, který na cestě potkávám. Postupně mi začíná svítat naděje na blízký albergue (ubytovna pro poutníky) tak přidávám na tempu.

Albergue je první v Alpriate, což je maličká vesnička, kde jsou stromy „oblečený“ v krajkovaných dečkách. Do vesnice přicházím druhá a tak mám místo jistý. Dostávám tak první razítko do kredenciálu! Setkávám se tu taky poprvé se svýma spolupoutníkama. Všichni jsou ve věku mých rodičů, tak si s nima ještě nemám moc, co říct. Co mě ale překvapuje, že jsem tu jediná, která jde camino poprvé. Všichni už mají za sebou minimálně francouzskou cestu. Nejvíc je mi sympatická Novozélanďanka Bonita, která už má puchýře a ukazuje mi svojí techniku propichování jehlou s nití, kterou tam pak nechává a tím se z nitě stává drén. No humus 😀 Ale puchýře jsou od tohohle dne jedním z největších témat celýho camina a každý má svůj zaručený způsob, jak se jich zbavit 😀 Další výrazná osobnost je tu Dán, mnou pojmenovaný jako „terminátor“ nebo „sluníčkář“ . Je to přesně ten typ, kterej všude byl, všechno ví a všechno zná, je děsně přátelskej, ale vy byste mu nejradši vrazili 😀

Večeři si kupuju v supermarketu kousek od vesnice a kolem 9 večer jdu z nudy spát. Nohy jsou v pohodě, ale záda bolí jako čert.

Dnes ušlápnuto : 15,5 km

Dnes utraceno: 8e albergue, 4e večeře

první značka!

vládkyně všech moří 😀

spalo se na matraci na zemi