Dnes jsem se mohla rozhodnout, jestli půjdu pěšky po špatně zančený cestě, kam nikdo jiný nešel, nebo že pojedu s ostatníma lodí v 7:30 a zbytek dne půjdu do Santiaga. Původně jsem byla pro variantu pěšky, ale když jsem si o tom pak četla, jak se lidi ztrácí a že bych šla úplně sama, tak jsem se na to vykašlala. Kilometrově jsem ušla stejně, jako kdybych šla po centrální cestě, takže to není ani žadnej podfuk.

Loď nám jela v 7:30, lístky se kupujou v albergue. Byl to katamarán, kde nám dali kafe, což všichni ocenili. S Norou a Michaelem jsme si šli sednout hnedka nahoru na palubu, abychom měli výhled, ale hodně foukalo a byla docela zima, tak jsme trochu mrzli.. Po půl hoďce už nám byla fakt velká zima, takže jsme se stejně schovali dole u okýnka. Pluli jsme kolem farem na mušle, ostrova, kde je jen přírodní rezervace a tak. Cesta tim pádem byla docela pěkná, ale bylo strašně divný nechodit. Sednout si do něčeho, co mě někam dostane. Připluli jsme do městečka Padron.

Odtud už jsem šla zase s Norou. Původní plán byl ujít 10km do Teo a tady přespat, ale jak jsme jely tou lodí, tak jsme byly nabuzený a měly jsme chuť chodit a tak jsme se nabudily a rozhodly se jít až do Santiaga. Navíc všude už byly cedule Santiago a nás to hrozně hecovalo.

Cesta vedla spletitýma uličkama v malých vesničkách, po silnici i lesem. V podstatě skoro celá byla do kopce, kde na vrcholku už pak v dálce byla vidět katedrála.

Já si ne zrovna chytře v hospůdce před vyhlídkou dala pivo nalačno a pak v kombinaci se sluníčkem byla docela dost opilá, tak jsem chodila šejdrem, ale Nora mě udržovala na cestě 😀 Celou tu cestu jsme potkávaly ukazatele s údajnou vzdáleností od Santiaga. Dost se občas lišily, ale ten pocit jak to ubíhalo a to, že už je to fakt na dohled byl totální příval energie pokaždý. Čím víc jsme se přibližovaly, tím víc jsem měla energie a šla rychleji a víc se usmívala 😀

Proto když jsme došly před katedrálu, byl to úplně neskutečnej pocit. Nebrečela jsem teda 😀 Ale všude byli mraky lidí i poutníku, katedrála skoro nebyla vidět, jak byla zahalená pro rekonstrukci, ale my se usmívaly jak blbý, sedly si uprostřed náměstí, otevřely si pivo a vzpomínaly na první dny. Nemohla jsem tomu fakt vůbec uvěřit, když jsem si vzpomněla, jak jsem trpěla a chtěla se na všechno vykašlat, PŘESNĚ tenhle pocit za úplně všechny pochybnosti, nadávky a puchýře stál! Pocit, že jste to dokázali.

V Santiagu se poutníci rozdělují do 2 skupin – skupina „ušel jsem camino potřebuju všechny suvenýry světa, aby to všichni věděli“ a druhá, která si jde naopak koupit normální oblečení, aby se cítili zas jako člověk. No ano, patřila jsem do druhý skupiny a po sprše a ubytování v albergue Alive (rezerovovaly jsme ten den po cestě) jsme vyběhly do obchodů. Za doměnu jsem si koupila celý outfit 😀 Albergue je moc pěknej, je tu všechno a je to kousek od katedrály.

Jako správný Španělky jsme šly na véču kolem 9 hodiny, dala jsem si smažený kalamáry, hranolky a pivo. Lahoda 😀 Dostala jsem hroznou porci! Završily jsme to ještě dezertem – brownies se zmrzlinou. Po večeři jsem byla už unavená, ale Nora mě tahala na sangrii ještě a já uznala, že se to oslavit musí, takže jsme šly víc do centra. Našly jsme si na malym náměstíčku zahrádku, kde byla venku kapela a bylo hrozně živo. Když jsme si objednaly sangrii, dostaly jsme každá litr 😀 No byly jsme spokojený. Pak jsme ještě chvíli bloudily a popíjely po barech, ale klub na trsání jsme žádný nemohly najít. Po cestě na hostel jsme potkaly ještě partičku mladých Španělů, který nás vytáhli do jejich klubu způsobem, že nás objali ze všech stran a řvali „vamos!“ 😀 Vzali nás do klubu na 80´ale španělský 😀 Takže oni řvali z plna hrdla, jako my Michala Davida a my jen koukaly a byly jak v jiříkově vidění 😀 Ale aspoň jsme zatrsali a já se pak odtrhla a šla ve 3 ráno spát, Nora přišla kolem 5 😀

Dnes ušlápnuto: 28 km

Dnes utraceno: 20e loď, albergue 16e, 7e večeře, radši nevim kolik za oblečení 😀