Nejdřív asi něco málo k tomu, co to vlastně ten Náhorní Karabach je.. Je to kus země, který oficiálně patří k Ázerbajdžánu, ale karabašští to tak nechtějí a cítí se jako Arméni. Dlouhý léta tu bylo o území válka. Příměří je ofiko od roku 1994, ale přestřelky tam byly ještě v roce 2016. Nakonec se vše ustálilo na stanovisku, že to bude takhle a Karabach bude fungovat jako autonomní oblast.

Pro vstup je nutný mít vízum, který se dá buď zajistit v Jerevanu nebo přímo na hranicích slíbíte, že si dojdete v Stěpanakertu na příslušnej úřad, kde vám ho vydají i takhle zpětně. Stojí v přepočtu na naše asi 300 kč. S timhle vízem už vás pak nikdy nenechaj vstoupit do Ázerbajdžánu! Proto když je poprosíte vízum vám do pasu nevlepí jen vloží. Kdybyste vízum neměli byl by to velký problém při přejezdu zpět do Arménie (do Azeru se odsud nedostanete).

My přejeli z Arménie s Čechama autem, po cestě do hlavního města, Stěpanakertu, jsme se zastavili na prohlídku historickýho města Suši. A ne, sushi tam nemaj 😀 Suši bylo pro mě docela emotivní místo. Nikdy jsem nebyla v oblasti, kde by byli vidět následky války. A tady jsme viděli v podstatě polorozbořený paneláky, kde nikdo nebydlel, rozbitý mešity v všechno tu působilo dost stísněně a depresivně. Kontrastem pak byl krásnej novej kostel v centru městečka. Ten jsme viděli jako první věc, když jsme přijeli do města. Měli jsme hlad a restaurace tady moc nefrčí tak jsme si sedli v takovym pochybnym polostánku, kde měli venku gril na kuřata a měli zrovna poslední. To co nám přinesli na stůl byla slast! Zase se mi potvrdilo, že v nejuflusanějším místě se najíte nejlíp. Přinesli nám to grilovaný kuře, domácí sýr, talíř plný zeleniny a bylinek (hlavně spousta koriandru ACH), domácí ještě teplý tradiční chleba a víno. Hostina! Povídali jsme si o cestování a pak jsme šli okouknout ty mešity. Jsou tady 2 – horní a dolní 😀 Obě zarostlý a nefungující, protože tady přece nejsou žádní Ázeři. Dolní pro nás byla víc zajímavější tím, že jsme mohli vyjít nahoru na minaret a měli tak úžasnej rozhled na celý město a dál. Tady byla vidět přesně ta bída po válce..

Kluci byli tak hodní, že nás hodili až do Karmir Šuka (námi pojmenovaný Kamil Pšouk), takový naše osudový městečko/spíš vesnička, kde jsme se nějakym zvláštnim stylem objevovali pořád 😀 Vysvětlim dál… Na zdejší benzince jsme si dali kafe, rozloučili se s klukama a začalo to největší dobrodružství celýho kavkazskýho výletu. Zkoušeli jsme stopovat, ale hrozně pršelo a tak když nám zastavila první Lada a voják sedící za volantem nám nabídl, že zná babušku, která by nás za menší peníz ubytovala, souhlasili jsme. Dobře jsme udělali. Přespání u babušky zahájil dalších pár dní v Karabachu, kde jsme nad vším jen s pobavením kroutili hlavou a řikali nový heslo „pjůr autentik bizár“ 😀 To vystihovalo všechno, co se tu dělo 😀 TAKHLE DOBRÝ TO TU JE! 😀

Poprvé v životě jsem stopovala. A tak když s náma voják přijel do nějaký garáže, kde byli jen další mladíci místo slíbený babušky, bylo jasný, že ve mě panovala trochu nejistotka. Nakonec se babuška z garáže vynořila, prohlídla nás ostrym pohledem, pak nás schválila a ukázala nám, že máme jít za ní. Neuměla ani rusky a tak jsme komunikovaly rukama nohama. Dost velká sranda 😀 Naštěstí u ní zrovna byli na návštěvě „mladí“ a ti rusky uměli, my ale moc ne. Tak se rozjela konverzace rusko-česko-slovenská proč tu vlastně jsme a co tu budeme dělat. Když jsme jim konečně vysvětlili, že jedeme do města na jihu – Hadrutu, abychom odtamtud šli pěšky do hlavního města Stěpanakertu, ťukali si na čelo a smáli se, co je to zas za zápaďácký nápady. Chodit pěšky. Babuška nás ubytovala v pokoji s obří postelí a pak ukázala rukou vágně ven – jakože tam je záchod, na zahrádce 😀 Ale asi jsme jí byli sympatický, protože nám nabídla svůj záchod v patře, který stejně končil na zahrádce. Na dobrou noc nám zapnula kamínka do zásuvky, která visela ze zdi, a my při usínání čekali, že nás kamna v noci otráví.

Ráno nás babuška pohostila královskou snídaní z vajíček, špenátu, dál teplý chleba, kafe i čaj. S cukrem do čaje byla dost neodbytná a neustále mi ho nabízela, já se nedala a furt odmítala, ale pak už jí to nedalo a prostě mi tam pár kostek hodila (asi 5!), A. se mi smála a tak jí tam taky pár přihodila 😀 Pak významně vzala krabičku s umělym sladidlem, vysvětlila nám, že má cukrovku (z čeho asi že? :D) a sladidlo snědla jako prášek a po jeho spolknutí si do čaje přihodila taky cukr. Takhle se tu asi léči diabetes nebo co 😀 Rozloučení bylo krásný, dali jsme jí 5tis AMD/osobu, dostali jsme pusy na všechno volný místo na obličeji a poslala nás s pánem Bohem.

Dál už jsme zas stopovali směr Hadrut, vzali nás dva mladí pekaři s Ladou plnou horkýho chleba, kterým jsme tak byli obklopený ze všech stran. Vyhodili nás na odbočce u benzínky a my tak chvíli pokračovali pěšky než nás nabral táta se synem až do Hadrutu. No. Město jsme si představovali dost jinak, neměli tady ani silnice, ale aspoň krámek na nákup zásob jo. Tak jsme si nakoupili a vyrazili na stezku. Janapar stezka vede z jihu na sever Karabachu a je značená modrym políčkem se žlutou nohou. Cesta vycházela z města a pomalu ale jasně stoupala a stoupala. Po včerejším propršenym dni byla často místy dost bahnitá a tak jsme pochodovali s botama oblepenýma bahnem a tím pádem tak kilovou zátěží navíc. Stezka je fakt super, značená je poměrně dobře, ale v místě kde se máte rozhodnout, kam máte jít, tam prostě značka jako naschvál není. A tak netrvalo dlouho a my se ztratili 😀 Museli jsme tak překonat ošklivě vysokou horu a pod ní jsme se zase napojili zpět. V další vesničce jsme vzbudili pozdvižení a místní se skoro předháněli, kdo nás pozve domů na kafe. S jedním z nich jsme šli, ukázal nám svůj baráček, dal nám kafe a jako největší vzácnost i čokoládu. Byl moc fajn a neustále nám řikal ať u něj přespíme, my ale už byli natěšený na stan a tak jsme chtěli pokračovat dál. Nakonec jsme museli jít o několik kilometrů dál než jsme původně chtěli abychom našli místo na stan a stejně už jsme ho pak úplně vyčerpaný postavili někde v lese přímo na cestičce. První spaní venku bylo neklidný, všude kolem jsme slyšeli vytí vlků (naštěstí daleko od nás), jídlo jsme dali do igelitky dál od stanu kvůli medvědům, tak jsme vždycky byli jak na trní, když jsme ho slyšeli šustnout a navíc ještě byla takhle na přelomu dubna/května pěkná zima.

Když jsme ráno pak vyšli z lesa našli jsme ideální plácek na stanování 😀 Klasika. Po cestě jsme pak potkali děti z místní školy, hned nás odvedli k nim do školy a ukazovali nám, jak se učí angličtinu. Stezka jinak vedla fakt přírodou přes hory i údolí a děsně mě bavila. I přes to vedro. Nejvíc tím, jak jsme se pořád ztráceli a taky , že se prostě najednou před váma objeví řeka a vy si s ní musíte poradit 😀 Když jsme opět došli do Karmir Šuka hned na uvítanou nás prohnali pastevští psi, naštěstí tam byl i pastevec, kterej si je hnedka zavolal, ale už jsem cítila zuby v lýtku. Poobědvali jsme na benzínce nějaký zeleninový salát a asi kroupy. Největší místní atrakcí je obrovský, strašně starý platan, kde místní grilujou a mají párty. My tam potkali (jak jinak) polonalitý chlapy, kteří nás hned tahali ke stolu na panáka a jídlo. Dali nám aspoň výslužku nějakýho divně smrdícího masa v chlebu a my šli hledat místo na stan. Kousek od platanu je kouzelnej plácek. Jako stvořenej na stanování. Ustanovali jsme se až na samym konci a měli nejúžasnější výhled. Udělali jsme si kakao, četli knížku a kochali se pohledem na okolní krajinu. Krásnej zážitek…

Další den byl opět bizár: Začalo to balením stanu, ze kterýho nám málem uletěla plachta do propadliště dějin. Pokračovalo u pramenu pitný vody, kde se s náma začal bavit pán v holínkách a společenských kalhotech a že nám něco ukáže, odešel někam do pole ze kterýho ještě zamával a už se nevrátil. Cesta pak vedla poměrně dlouho po silnici, což nás moc nebavilo a tak jsme si na ten kousek chtěli někoho stopnout. Zastavila nám cisterna s totálně ožralym pánem (spolujezdec naštěstí), který si nenechal vysvětlit, že se fakt i s batohama do mini kabiny nevejdeme. Takže jsme si tak nějak všichni čtyři seděli na klíně a čuchali jeho alkoholový výpary 😀 Když jsme zas sešli na stezku a už šli krajinkou po poli zjistili jsme, že celou dobu jdeme po oblasti se zvýšenou opatrností pro možný výskyt nášlapných min. Z tohohle jsme se najednou ocitli vedle řeky, kde stezka měla jeden z nejkrásnějších úseků do tý doby než jsme zjistili, že tu řeku zase musíme přejít 😀 No ale co nás čekalo potom? Vodopád s krásnym koněm, úplnej kýč! Chvíli jsem se mazlila než A. přelezla další kus řeky. Kousek odsud už byla farma s kuřaty a prasaty, kde jsem mohla zůstat a spokojeně žít. Dostala jsem totiž od místního farmáře nabídku ke sňatku. No co vám budu řikat, přemlouval mě dlouho, pohostil nás kafem, pálenkou i kuřetem (to mi připadalo dost morbidní když vedle nás běhali ty slepičky). Pak přišel jeho evidentně trochu simplexnější kámoš a držel něco za zády a potutelně se usmíval, viděla jsem že se mu tam něco houpe, začala jsem trochu vyšilovat, kluk vytáhl mrtvýho hada a prostě ho zahodil směr řeka. BIZÁR. Nakonec nám ukázal farmu a ptal se nás, jestli jsme vůbec někdy viděli prase, že se nad nima tak rozplýváme 😀 Tady jsme taky zjistili, že s vyšším počtem panáků se zvyšuje naše schopnost mluvit rusky 😀

Jelikož panáky na sluníčku udělaly svý, na dálnici jsme začali zase stopovat a zastavila nám dodávky se zmrzlinou 😀 Pán nás hodil až do Stěpanakertu, kde jsme se ubytovali za 5tis/noc a vyšli na prohlídku města. Hlavní město je úplně odlišný než kterýkoliv jiný tady. Staví se tu, jsou tu domy a paneláky jenom nově postavený, všude jsou vidět peníze z dotací. Už jsou tu i hotely, restaurace a kavárničky. Takový víc světový. Vůbec mi to sem nesedělo. Co se mi ale tady líbilo byl tatik papik socha, která je symbolem Karabachu. A trhy samozřejmě.

Další den jsme se už chtěli stopem dostat z Karabachu zpět do Arménie nebo líp rovnou do Gruzie. Vybrali jsme si ale severní cestu, abychom nejeli tou samou jako jsme přijeli. NO.. Hned první stop byl špatně. Jakože úplně špatně jsme se dostali do města, kam jsme nechtěli a pak už se to začalo táhnout. Začala jsem si dělat čárky na ruku, kolik stopů už ten den máme, ale pořád jsme se nikam pořádně nedostali. Jezdili jsme i s nějakym zásobovačem potravin, který nás v jedný vesnici vysadil u kostela jakože “tady počkejte, prohlídněte si kostel, já se vrátim” a odjel i s našema naloženýma krosnama. Takhle jsme jim věrili. A vrátil se! Nakonec jsme skončili uprostřed ničeho, kde ani pořádně nejezdili auta a zoufale čekali na cokoliv pojízdnýho. Asi po půl hodině ( jo to je tady dlouho 😀  ) nám zastavila snad nejmenší Lada se 3 vojákama. Štěstím bez sebe, že nás konečně někdo dostane aspoň trochu do civilizace, jsme k nim nasedli. Nevim jestli to byla úplně chyba, každopádně díky tomu máme velkej zážitek. Takovej ten, co se vypráví se smíchem, protože jste rádi, že jste to přežili 😀

Tak za 15 sekund, co jsme nasedli, jsme si uvědomili, že jsou nalitý. Včetně řidiče. Jeho jízda se však oproti ostatním místním řidičům nijak nelišila. A tak jsem si řekla, že chci být aspoň opilejší než řidič. Nezvládla jsem… V autě měli karton piva, kouřili z okýnka, měli jsme nahlas puštěný arménský disko, všechno jak mělo být. Dokonce nám zastavili i u kláštera, abychom si ho mohli prohlídnout. Jelikož s nima byla sranda pokračovali jsme s nima dál. Sranda tak nějak skončila, když jsme z hlavní silnice sjeli, vysvětlovali nám to tak, že nám chtějí něco ukázat. No už jsme začali přemýšlet nad taktikou, jak přemůžeme 3 arménský vojáky, když jsme přijeli k nějakým sirným pramenům, kde byli další místní chlapi. Znovu jsme se uvolnili, chlapi se šli vykoupat, my popíjeli u auta. Pak začali ale být dotěrnější. Jako musim říct, že jako 2 holky samy na cestách jsme s timhle za celou dobu neměly jedinej problém. Potkávaly jsme jen chlapy a všichni byli strašně slušný a nikdy by si nic nedovolili. Tihle ale byli už opilí a tak nějak prostě povolnější. Každopádně vyjímka. No začalo se to nějak vyhrocovat, začalo to být dost nepříjemný a my byly v úzkých. Do toho někdo vedle nás začal jen tak střílet z kalašnikova. Jediný koho to překvapilo jsme byli my. Protože prostě chlast a Kavkaz ne? 😀 No naštěstí přijelo velký auto plný turistů, A. za nima zaběhla, jestli bychom se k nim nemohly připojit, že jsme v takovýhle situaci, souhlasili a nakonec se z nich ještě vyklubali supr čupr Češi. Odvezli nás od vojáků a spolu s nima jsme si ustlali pod širákem u moc hodnýho pána na zahradě. Štěstí prostě…

Ráno nám pán ukázal všechny svoje zvířata – měl všechno! Od psa přes kozy až po včely 😀 A jeho manželka – učitelka nás provedla po škole, kde učí. Češi nás hodili zpátky na hlavní silnici a tam už jsme chytili nejhodnějšího pána (asi aby zase bylo vše v rovnováze) se kterým jsme jeli až do Arménie.

Náhorní Karabach je moje srdcovka, zažili jsme tu spousty strašně vtipných situací. Fakt „pjůr autentik bizár“ to tu celý vystihuje.

Co neminout:

1. místní krajina (nejlépe na Janapar trail)
2. popíjení s místníma
3. tatik papik (we are our mountains)