Arménie

30 června, 2018 Hundka Comments 0 Comment

Musím říct, že když si to uvědomim takhle zpětně, vlastně jsme v Arménii moc nebyli… Ale zážitků máme dost 😀

V posledním článku z Gruzie jsem psala, že jsme maršutkou přejížděli do Jerevanu. Už samotná takhle cesta byla show. Cestou na hranice, což není zas tak daleko, jsme museli stavět asi 5x, protože naše maršutka byla totálně kaput 😀 Pán „maršutkář“ vždycky skočil do kufru pro nářadí, vytáhl nějaký klíč nebo kladivo, zapálil si cigaretu, párkrát do toho zabušil, pak to několikrát vytůroval a pak jsme zase mohli popojet pár kilometrů než se celý proces opakoval znova 😀 s A. jsme maličko začaly propadat beznaději, ale A. nezklamala a zanedlouho usnula (má neskutečný dar usnout vždy a všude ať se děje, co se děje 😀 ) a tak jsem v tý beznaději zůstala jenom já a moc hodná paní, která jela s náma a zkoušela si se mnou povídat rusky. Takže jsme moc nepokecaly 😀 Když jsme konečně dojeli na hranice, ulevilo se mi, protože aspoň tady jsme si splnili náš dnešní cíl – být v Arménii! Úplně jsem zapomněla, jaký to je přecházet hranice, museli jsme si vzít bágly, projít pasovou kontrolou a dostala jsem po dlouhý době razítko do pasu. Pak jsme počkali na řidiče, který nás popovezl k dalším hranicím – arménským – a tam se to celý zopakovalo.

Do Arménie jsme přijeli zrovna v dobu, kdy tu dost protestovali proti vládě a chtěli nový volby. Máma mi z Čech hystericky psala, ať nikam nejezdíme, ale my se nechtěli vzdát dobrodružství v Karabachu a jet prostě museli. Jediný, kde jsme protesty pocítili byly tyhle hranice. Prostě je ucpali a protestovali (stáli obalený ve vlajkách, kouřili a občas něco zahalekali do megafonu) a asi za 2 hoďky je to přestalo bavit a zas se rozpustili a my mohli projet. Za hranicema jsme projížděli překrásnou cestou horama a tam taky naše maršutka skončila… Pan maršutkář už to konečně vzdal a my museli počkat na další, která nás už konečně dovezla až do Jerevenu… Cesta na 5-6 hodin se nám tak protáhla na 11 !

V Jerevenu jsme poměrně dlouho bloudili kolem našeho hostelu „Sunny holidays“, ale nakonec jsme prošli uličkou smrti a našli ho. Bylo to docela vtipný, protože v celym hostelu jsme byli jen my, další jeden člověk v jinym pokoji a zaměstnanci 😀 Platili jsme 7tis AMD za 2 noci každá a ubytování bylo i se snídaní. A jakou! První den jsme dostali nějaký vajíčka s párkem, domácí meruňkovou marmeládu (mají NESKUTEČNÝ meruňky! Jsou úplně jinde než ty naše!!! ) a nějaký nakládaný mrkve, k tomu kafe v jezvě i čaj a ultra sladkou limču. Měli jsme celý den na procházení města, začali jsme modrou mešitou – maličkou a moc pěknou, ale byla zavřená. Tak jsme zašli do GUMu, což je největší trh, všude nám nabízeli ochutnávky, ale po tom co jsem tu zkusila místní sušenou šunku jsem měla už napořád pachuť v puse 😀 Kousek vedle je obří katedrála nová, kde byl skvěle vidět kontrast města – obří katedrála a hned vedle slumy. Vevnitř to bylo každopádně dost uklidňující, protože tu pouštěli hudbu a my si málem drcli 😀 Hodně jsme četli o řetězci kaváren „Jazzva“ a náhodou na ni kousek odsud narazili, jelikož jsme ještě nevěděli, že je to celý řetězec hned jsme si šli sednou i přes to, že jsme byli ještě nacpaný z ochutnávek z trhu. Ochutnali jsme ledovou kávu, typický mletý maso zabalený ve vinnym listu a naše klasický lilky (vše posypaný granatovym jablkem mňam!) vše za 4180AMD. Pak jsme se vydali okouknout operu a nakonec největší atrakci města – několika patrový kaskády s přilehlou zahradou, kde jsou různý sochy a vevnitř tý kaskády jsou eskalátory a po cestě jsou taky nějaký sochy no a nahoře je vyhlídka na celý město. Taková zvláštní stavba prostě 😀 Jo a ve výhledu nečekejte Ararat, jak je všude na fotkách, protože ten už tu prý pár let neviděli 😀 Ať nejste zklamaný jako my! Ale tak když jsme se hodně zakoukali, tak v mracích trochu obraz hory byl. Snad.. 😀

Jelikož bylo odpoledne a my už prošli v podstatě všechno, co se tu dá vidět, šli jsme si zařídit karabašský vízum, dělali s tim trochu ofuky, že nás nechali čekat a museli jsme vyplňovat lejstra, pak jsme zaplatili každá 3tis AMD a dostali vízum, který podle toho jestli jsme chtěli nám nalepili nebo vložili do pasu 🙂 Když jsme měli vše vyřízeno začalo venku pršet, chytli jsme si taxíka a začali jsme obcházet kavárničky a jíst a pít 😀 Na večeři jsme si došli do vyhlášený Yerevan tavern, kde jsme hostinu zahájili lilkama, pokračovali jehnečí polívkou, která byla zvláštně zapečená chlebem, kebab a paklava na závěr, slast 🙂 Normálně tu mají ještě i hrát a tancovat, ale to se nám nějak vyhlo.

Jelikož jsem druhý den měla narozeniny, šli jsme trochu prubnout večerní život Jerevanu. Objevili jsme bar The Beatles, kterej byl dost cool, dali pár piv, arménských koňaků Ararat a ochutnali sušený maso s citronovou šťavou a zatrsali na několik písniček. Servírka byla skvělá a hrozně se nám smála, kolik toho vydržíme vypít. Trochu jsme machrovali, a tak jsem domů pak odcházeli dost vesele. Klasickej opileckej hlad mě zahnal ke stánku s kebabem, kde z nás pánové měli velkou srandu a využili situace, takže zatímco já se učila arménskej jazykolam – „děkuju“ s jednim, druhej mi vrátil o pár tisíc míň. Ale co, vždyť jsem měla narozeniny 😀 Jinak arménsky děkuju řikejte prostě „ápres“, nevylámete si jazyk, je to zapamatovatelný a udělá jim to hroznou radost 🙂

Ráno moc super nebylo, ten rok navíc je hnedka cítit! Posnídali jsme a museli se vypravit metrem na maršutkový nádraží. Metro je tu super, jezdí se tu na žetony! 😀 Maršutka do Gorisu jela až v 16hod takže jsme se zabydleli v místním bufetu a čekali. Nevim proč, ale už podruhý se nám stalo, že nás z jedný maršutky vyhodili do druhý. Asi jsme žádaný zboží nebo co 😀 Každopádně náš maršutkář v nás hned našel zalíbení a usadil si nás strategicky vedle sebe na sedačku dopředu. A. s prvním zápřahem motoru usla a tak potupná rusko-česká konverzace stála opět na mně.. Krajina tu byla děsně zajímavá, zkoušela jsem pořád vyhlížen Ararat, ale nic. Jinak to tu vypadalo dost jako na Marsu, jeli jsme kolem hranic s Tureckem a nakonec i Azerbajdžánem, kde to vypadalo i takhle z busíku dost napjatě. Ke konci jsme šplhali po horách, což bylo úžásný až se pod náma objevilo městečko Goris.

V Gorisu jsme otevřeli offline mapy maps.me a našli první B&B a šli tam. Domácí nás ubytovali obě za 12tis AMD se snídaní a my se pomalu začali seznamovat s dalšíma nájemníkama v „našem“ obýváku. Když si jeden z nich došel pro průvodce zjistili jsme, že jsme Češi, takže supr náhoda! Měli jsme s A. hlad tak jsme si ještě zašli a večeři do jediný restaurace ve městě, dali si skvělý víno z granátovýho jablka, vinný listy a nějaký šašlik, všechno bylo vynikající. Když jsme se vrátili Češi nám nabídli, že nás zítra vezmou do Karabachu, kam mají taky namířeno a mají pronajatý auto. Takže ideální!

Ráno jsme si udělali výlet s klukama na přilehlý kostel Tatev, jeden z nejhezčích arménských kostelů. Je totiž na takový stráni v horách a vede k němu (prej) nejdelší lanovka na světě. Lanovky tu mají dost rádi, jsou skoro všude. Bohužel nám nevyšlo počasí (jedinej den z celýho cestování, kterej nám propršel) a lanovka by se nám nevyplatila, protože bychom nic neviděli. Je to škoda protože ten výhled musí být úžasný! My ke kostelu teda dojeli autem, prošli si to, výhledy i tak byly krásný! Škoda, že pršelo, v okolí jsou různý stezky, ze kterých je výhled na kostel úplně úžasnej. Dál jsme se vyhranili ke hranicím s Karabachem a kluci nám vyprávěli o svym cestování. Bylo to neskutečně zajímavý, protože ať jsme se zeptali na jakoukoliv zemi, VŠUDE byli. Sen!

Do Arménie jsme se zase vrátili po dobrodružství v Náhorním Karabachu, kde jsme si stopli strašně hodnýho pána, který nás vezl přes hranice až do města Sevan odkud sám pokračoval až do Jerevanu, ale my chtěli trochu změnu a hlavě se vyostřili nějak ty nepokoje, tak jsme se Jerevanu chtěli vyhnout. Docela jsme pospíchali do gruzínských hor a tak jsme cestou zpět Arménii jen stopovali. Díky tomu se nám jen potvrdilo, jak moc úžasný lidi Arméni jsou.

Tenhle pán (bohužel jsem si nezapsala jeho jméno a ani si ho nepamatuju) byl neskutečnej. Měl supr auto, kam jsme se vešli i s batohama. Vtipný bylo, že při nasedání jsem se chtěla připoutat, ale pán mě přesvědčoval, že ne. Je to tady dost normální a když se snažíte připoutat berou to skoro jako urážku jejich řízení. Takže jsme se přizpůsobili. Když jsme se nabídli, že mu něco přispějeme na benzín urazil se, že je přeci Armén a že nic takovýho nechce, tak jsme mu koupili aspoň vodu a sváču 🙂 Cesta byla krásná, zase jsme museli překonat horský průsmyky a pak se jelo kolem jezera Sevan. Po cestě nám, jako správný hrdý Armén, zastavil u kláštera Hayravank, který je kousek od silnice a zároveň se super výhledem na jezero. Uvnitř nám i koupil svíčky. Klášter byl vážně starej a měl úžasnou atmosféru. Když jsme sjeli zpět na silnici zastavili nás policajti. Kvůli mýmu pásu. Pan policajt byl drsnej a začal na mě rusky, proč jako nejsem připoutaná až jsem se ho trochu bála, naštěstí náš hodnopán ho odehnal někam pryč a vyřešil to s nim sám. Tolik k poutání se v autě… Vyhodil nás ve městě Sevan, což má být městečko, který žije hlavně v létě. Teď teda fakt nežilo, všude kolem byli rozestavěný nebo nedokončený hotelový komplexy a samotný město zrovna vábný taky nebylo. No trochu troufali jsme došli na dálnici, kde jsme u výjezdu stopovali, hned nám zastavili dva mladí kluci, který jako jedni z mála poslouchali i normální hudbu! Vzali nás do dalšího města – Dilijanu – po cestě opět zastavili a koupili nám aspoň coca colu. Jo a taky uměli aspoň trochu anglicky! Byli takový vyfintěný a vyvoněný a obě jsme se s A. cítili trochu blbě, protože nám strašně smrděli batohy a tak jsme obecně úplně nevoněli a chudáci kluci pořád otevírali nenápadně okýnka 😀

V Dilijanu se stala neskutečná věc. Potom co nás kluci vyhodili, šla jsem vyhodit plechovky od pití a po pár krocích zastavilo velký černý auto a pán se zeptal, jestli náhodou nechceme hodit na hranice. Jako… nevim, co to bylo, ale byli jsme šťastný a naskočili. Pán nás vzal na kafe, seznamoval se a evidentně si chtěl povídat, tentokrát jsem tohle břemeno přenechala A. a poslala ji sednout dopředu. Cesta na hranice opět vedla průsmykem a pán byl tak hodnej, že nám vždycky zastavil, abychom si mohli všechno vyfotit. Na hranicích jsme si vyměnili čísla, jakože až budeš v Čechách vezmeme na kafe zase my tebe a rozloučili se 🙂

V mapách jsme si našli hostel přímo na hranicích a trochu bez přemýšlení jsme prošli arménskýma hranicema a zjistili, že ten hostel je ještě v Arménii. Takže jsme šli zpět, ale pan celník s tim měl trochu problém, protože si myslel, že jsme měli problém na gruzínských hranicích. Nakonec nám tam to razítko prdnul, ale tvářil se, že by nás nejradši poslal někam 😀 Ubytovali jsme se za 7tis/pokoj na 1 noc a pořád s pomyšlením na neskutečný štěstí, že jsme se 3 stopama dostali přes celou Arménii do Gruzie usli. Ráno jsme prošli arménský hranice a hned za nima si nás odchytli 3 chlapi se slovy „nebojte se nás, jsme Arméni přece, my vám nic neuděláme“ a že jedou do Tbilisi, jestli nechceme jet s nima. Chtěli jsme 😀

A tak skončilo naše krátký, ale krásný putování překrásnou Arménií. Dostala si mě hned za hranicema, kdy jsem viděla úžasný velký kopce zazelenalý trávou a pobíhajícíma krávama. Arménie je fakt krásná. Lidi tu jsou takoví, jaký jsem ještě nikde jinde nezažila a i když jsem se je tu snažila vynachválit do nebes, za to všechno, co pro nás udělali, to ani pořádně nejde. Mají tu boží víno i kafe a šašlik vám tu udělají ze všeho, co leze i neleze 😀

Co neminout: