Druhý den vycházím v 7 ráno, což je na zdejší poměry asi pozdě, protože odcházim skoro poslední. Cesta byla zezačátku super, foukalo, bylo tak akorát a šlo se polem. Taky to chvíli (asi 5km) bylo kolem řeky a tam to bylo úplně úžasný! Pak se ale pomalu zase najelo na prašnou nekončící cestu střídající se s nekonečnýma úsekama silnice. Nejhorší ovšem bylo, že se teplota dostávala pomalu ale jistě k 35°C a to začínalo být fakt moc.

Ještě dopoledne jsem procházela krásnym mini městečkem Alhandra, kde byly lodičky, krásný domečky a tak. Pak to ještě vyhrála Villa Franca de Xira, kde mají překrásný nádraží s typickyma portugalskýma kachličkama. Tady taky všichni spolupoutníci z prvního dne zůstavali. Já se v tu chvíli cítila ještě dost dobře a hecla jsem to dál (moje největší chyba za celý camino). Dál se to totiž dost táhlo a bylo fakt strašný vedro, já začínala být unavená a zas mě chytli záda (i když mi trochu už v albergue pomohli a krosnu už si víc upravila tak se mi nekejvala sem a tam a taky jsem se naučila líp balit). Nejhorší teda fakt byly ty prašný cesty bez vidiny jakýhokoliv stínu, takže jsem obědvala za zaparkovanym kamionem 😀 VŠUDE, ale fakt všude jsou poházený rajčata. Už k nim mám odpor 😀 Pak už jsem šla po krátkých intervalech a v prvním stínu si vždycky musela odpočinout.

Celá cesta, kterou jsem už vyloženě skoro trpěla, se táhla kolem železnice. Takže myšlenky, že bych nasedla na vlak a byla tam za 10 minut byly fakt častý a dost úporný 😀 Ale prostě jsem se kousla, že bych podváděla hlavně sama sebe, že to takhle prostě nejde. A ušla jsem to.

Do albergue jsem došla totálně mokrá, zničená, s nohama jako v ohni a evidentně dost utrápená, protože „paní domu“ mi hnedka nabízela vodu a ptala se, jestli jsem v pohodě 😀 Když jsem to vzala zpětně začala jsem na sebe být hodně pyšná, protože i s mym flákaním jsem ušla 40km za 8 hodin, což je docela dobrý.. Následky mýho hecnutí byl obří puchejř po nehtem u ukazováku na noze, puchýře skoro po celý plosce nohou, opruzeniny na stehnech (jsem špekáček 😀 ) a křeče v trapézech. Předtim jsem psala, že to bylo nejhorší rozhodnutí, protože přesně tyhle puchýře se mi nehojily fakt dlouho a táhlo se to se mnou nejmíň týden :/

Hnedka jsem si dala sprchu, seznámila se s novýma poutníkama, který byli teda skvělí, takže jsme šli společně i s paní domu na pivo do nedaleký hospody. K pivu nám tu dali nějaký speciální druh fazolí naložený ve slanym nálevu a byly teda strašně chutný. Vůbec jsem je předtim neznala. Počkali jsme do 7 hodin, kdy začali servírovat večeři, všichni jsme si dali peregrino menu (poutnický menu) za 8e rybí polívka, vynikající (pěkně česnekový) losos se zeleninou a bramborem a pivo. No ideální prostě 🙂

Z poutníků, co jsem tady potkala, jsem pak všechny potkávala po cestě ještě docela často. S Kanaďanem Keithem jsem šla víc jak týden, s Australankou Irmou pak asi 2 týdny. Stala se z nás taková malá camino rodina, která se postupně rozšiřovala o další lidi, jiní zase odcházeli, ale v tom bylo to kouzlo. Hrozně se mi líbilo vědět, že když přijdu do prvního café po cestě, že tam určitě někoho potkám nebo, že až dojdu do albergue, že tam všichni budou. Už to nebylo cestování sama, ale sama, ale vlastně pořád s někym. A v tom jsem našla největší kouzlo celýho camina…

Dnes ušlápnuto : 40km

Dnes utraceno: 5e albergue, 8e večeře, necelý 2e pivo

 

Alhandra

hnusný prašný cesty

Azambuja!

čerstvý fíky everywhere!!!

fazolky!

paní domu