Ranní goal dneska bylo hned první město s albergue, abych to nepřehnala pro moje bolesti achillovek a všeho. Takže jsem se ráno posilnila toastama se šunkou a sýrem a vyrazila. Vyšla jsem společně s australankou Irmou a belgičankou Vicky, která se mnou včera trpěla. Zanedlouho za vesničkou jsme se pomalu trhaly, takže asi po půl hodině už jsem šla sama. Zezačátku to bylo docela do kopce, což pro moje achillovky bylo lepší než jít z kopce. Po cestě nahoru jsem potkala pejska – je jich tady opuštěných fakt spousty a lidi se jich bojí, ale psi se většinou bojí ještě víc, takže když je necháte být a nevšímáte si jich ani když jsou zvědavý a blíží se k vám, tak si jdou zas po svý ose –  já na je teda většinou hystericky vítám „psím hlasem“ takže utíkaj pryč už zdálky 😀 Tenhle byl ale jinej, docela jsem si kápli do noty i do tempa a tak se mnou šel dlouhou dobu a já si aspoň nepřidala tak sama, protože široko daleko nebylo jinýho živáčka. Když jsme došli ale do další vesničky byl tam spolek místňáků = psů a ty ho vyhnali zpátky a tak jsme se museli rozloučit :/

Cesta vedla dál nahoru do eukalyptovýho lesíka pak malýma vesničkama až na prašnou cestu, kde byl překrásnej výhled! Bylo to přímo na hoře a tak byl rozhled na místa, kde už jsem šla i na místa, kam mě cesta terpve vede. Ne nadarmo se řiká, že tohle dost možná nejkrásnější část celýho camina. A tam… Tam bylo to místo, kdy jsem se znova rozbrečela (zase hysterka 😀 ), ale tentokrát štěstím, konečně mi to tady začalo dávat smysl. Byla to taková nádhera! Díky tomu jsem v sobě našla novou sílu a přesvědčení, že na to mám. Že to prostě zvládnu!

Dál vedla cesta už dolů po velkých kamenech, kolem konečně krajina zezelenala, šla jsem LESEM a vzduch byl úžasnej. Hrozně jsem si to i přes tu bolest užívala a usmívala jsem se, jak blázen. Jelikož to ale bylo dolů, nohy mě bolely fakt hodně a tak na mě asi musel být smutnej pohled, protože jsem potkala sympatickej postarší nizozemský pár a ty o mě měli starost, prý ještě když je na mě vidět bolest a já se do toho usmívám 😀

Kolem 10 hodiny jsem došla do prvního městečka Ansião, kde jsem původně chtěla zůstat. Zastavila jsem se klasicky v první kavárničce, kde jsem potkala Irmu a němku Inge, daly jsme si kafe a opět jejich božský sladký pečivo (obří croissant naplněnej Nutellou) a já se rozhodla pokračovat dál. Cestou ven jsme potkaly i Vicky a španěla Josého, který umí jen španělsky, ale je moc spoko, když se na něj mluví jakymkoliv jazykem a on může španělsky odpovídat 😀 Kdo ví, co všechno mi za všechny ty kilometry, co jsme spolu ušli, řekl 😀 Ve městě jsem se ještě stavila v lékarně a koupila si Ibalginy a Voltaren gel (strašně doporučuju si je přivézt už z domova, nejdůležitější položka lékarničky! ) vše namazala, spolykala a za půl hoďky už jsem byla jinej člověk. Skoro nic jsem necítila a mohla jsem zas chodit nekulhavě 😀 Po pár dnech v bolestech to byl neskutečnej pocit!

Šlo se mi krásně, navíc cesta byla zase úžasně krásná, takže jsem se ani nenadála a byla jsem po menšim kopci v Alvorge. Hned ve městě jsme si sedli na pivo (točený za necelý 1e!!) , abychom to oslavili. Alvorge je nejzapadlejší vesnice, ale hodně lidí si to trasu rozkouskuje tak, že tady přespí, proto když jsem se ubytovala už nebylo místo na palandách a tak nám hrozně milej pán ustal na matracích v horním patře domu. Albergue je tady skoro na konci vesničky u kostela a je to budova patřící k němu. Ubytovává se ale v hospůdce na náměstí u pána za barem, který mimochodem dává hezžčí razítko, než který je pak volně k dispozici v albergue. Po vyprání oblečení jsem už měla hroznej hlad a tak jsem spolu s kanaďankou Hannah šla zpátky do hospody na jídlo. Tam jsme se zas se všema potkaly (i s tim nizozemsky párem, co o mě měl starost 😀 ), což je super a všichni popíjíme pivo, jíme strašně supr jídlo – vepřový plátky se salátem a vynikajícím domácím sýrem, chipsy a pomeranč (taky nevim proč, asi jako dezert rovnou 😀 ). Společnost byla výborná a tak jsem měla poměrně bujarý večer.. No na pilgrimský poměry samozřejmě, takže kolem 20 hod jdeme domů spát 😀 Před spáním mi Inge ukazuje, jak se správně protahovat hlavně ty achillovky a pak jdeme spát..

Dnes ušlápnuto : 24,9 km

Dnes utraceno: albergue dobrovolný (tzn. 5e), večeře a piva 15e

eukalyptový les

výhledy

vesničky

cukrárnička/kavárnička

albergue

kostel u kterýho je albergue

jíííídlo 😀

partička – zleva Hannah, volná židla jsem já 😀 , nizozemský pár, italka, španěl nemluvící anglicky, Inge a Vicky