Dnes je to přes půl roku, co jsem se vrátila z cesty. Konečně jsme se dokopala k úplnýmu dokončení článků a strašně mě bavilo vzpomínat a prožívat to celý znovu. Po návratu jsem dostávala spousty otázek. Zkusim shrnout, za co to stálo i co nebylo úplně sluníčkový.. Co mi cesta dala? Určitě boží pocit. Boží pocit z uvědomení si sebe sama, přírody kolem nás, užívání si samoty (do tý doby jsem nebyla schopná si sama jít sednout ani na kafe!)…
Ráno jsem vstala ještě před 7, protože už dělali venku na chodbě bordel. Měla jsem už stejně vše připravený a sbalený, tak jsem se jen rychle převlíkla, nasnídala a šla. Venku byla trochu zima takhle po ránu, ale už to bylo i horší. Cesta vedla lesíkem až ke starýmu mostu. Jelikož byla trochu mlha a teprve svítalo byla to úplná nádhera! Jakože ÚPLNÁ! Bylo to fakt dokonalý a taky tu vznikla jedna z mých vůbec nejoblíbenějších fotek z cest… Když…
Večer jsem si řekla, že ráno nebudu nikam pospíchat po delší době se vyspim bez budíku a tak díky zataženým okenicím jsem spala až do 8 hod. Šla jsem hned na snídani, posnídala jsem se lupínkama, chleba se šunkou a sýrem. Když jsem přišla nahoru do pokojeuž všichni taky pomalu vstávali, takže jsem se v klidu sbalila, se všema se rozloučila, protože tady den zůstávají. Je to divný pocit, že je nebudu po cestě potkávat, když jsem na ně byla…