Cesta do Sapy se zdála nekonečná. Jely jsme s V. z Hue 15 hodin do Hanoie, tam jsme strávily několik hodin po kavárnách a hledáním bankomatů s tím, že nám žadný nechtěl nic dát a když už jo tak málo, nakonec se podařilo vybrat jen V. a zatím by nám to mělo stačit. Večer jsme jely nočním vlakem do Lao Cai, kde jsme vystoupily, prošly jsme hloučkem naháněčů a nalevo je zastávka busu „mhd“, kde jsme zaplatily nějakých 28 000 VND za cestu busíkem do Sapy.

V Sapě nás řidič vyhodil dřív než na nádraží, hned u hotelu. Hotel byl super, pro backpackery, nabízel nám i levný trek přes noc s ubytováním v „homestay“. Je tu rozdíl mezi homestay a „homestay“. Pravý homestay se domlouvá na ulici v centru města nebo na nádraží vás odchytnou samy Hmongky. Vezmou vás do svýho domova, vidíte jak žijou, přespíte tam a ráno vás vezmou ještě na trek. A pak „homestay“, který nabízí cestovky a je to ubytování po několika turistech, postele vedle sebe a rodina akorát tak uvaří, ale dál se s váma nebaví. My zkusily oboje.

Sapa je město v horách u čínských hranic. Je tu typický, že tu žijí různá etnika. Nejhojnější jsou tu černí Hmongové a red Dzao. Ti jsou trošku strašidelný 😀 Zezadu vypadají jako Santa Claus, protože mají červený šátek s bílym pruhem, ale když se otočí mají vyholený obočí, snad žadný řasy a strašně vysoký čelo.

Jsme tu na 4 noci takže času máme až až. První den jdeme na trek samy. Platí se tu vstup do vesniček, my platily 40 tis vdn. Cesta byla ale strašně super, je to v podstatě pořád dolů a rovina. Jen najít jídlo na oběd byl problém, všechno děsně předražený, ale potkaly jsme skupinku turistů s Hmongkama a ty se nad náma slitovaly a dohodly nám oběd „jen“ za 50 tis vdn v restauraci, kam vedly ty svoje turisty. Pak ale za ty prachy přináší hostinu a ještě k tomu máme boží výhled! Když přicházíme do cílový vesničky připojují se k nám Hmongky a povídají si s námi. Ostatně o to se snaží celou cestu, snaží se nám prodávat suvenýry nebo samy sebe jako průvodce. Jedna z nich nám padla do oka a tak se s ní bavíme a ona nám zařizuje u „kámošky“ z Dzao herbal bath za 80 000 VND místo 160 tis! Jsou to napuštěný kádě s horkou vodou, ve který jsou vyvařený nějaký bylinky. Jaký jsme se nedozvěděly, ale mě to připomínalo čaj 😀 Každopádně to po 12 km treku bylo dost příjemný! Pak šlapeme 12 km zpět a to už je docela do kopce, ale zvládáme to (turisti se většinou nechávaj zpátky vozit na motorce). Vyčerpaný po cestě a po tolika km si dáváme odpolední siestu a budíme se až ráno 😀

Další den jdeme na trek, co nám nabízeli v hotelu s „homestay“. Mělo nás jít maximálně 10 lidí, jde nás 12. Už takhle jsme byly nervózní z toho, že jdeme organizovaně, ale když vidíme, kolik organizovaných hloučků jde tou samou cestou, vyšlo by úplně nastejno, kdybychom ve skupině nešly. Nakonec to teda tak hrozný není. Po cestě furt blbě poprchává a cesta je bahnitá a kluzká. Výhledy jsou ale nezapomenutelný… A o tom to je ! Při každý zastávce nám někdo nabízí suvenýry a malé děti neustále nabízejí náramky. Je to takový poznávací znamení, že kdo byl v Sapě má tenhle náramek, minimálně jeden, protože těm dětem se nedá říct moc ne. Ve vesnici, kde máme oběd, většina skupinky odchází na auto zpátky a zůstáváme jen 4, kdo budeme spát ve vedlejší vesnici. Průvodkyně Hmongka nám řekla ať tam počkáme a nechává nás tam čekat přes hodinu, aby s náma došla 10 min cesty k homestay 😀 My se zatím seznamujeme se zdejšíma dětma, který se předhání, kdo nám dá víc kytek 😀
Homestay je to přesně ten turistický. Celý horní patro je plný matrací na spaní pro turisty, je tu i „zápaďackej záchod“ a sprcha. V rámci zachování autentičnosti (Hmongové se nemyjou) se nesprchujeme 😀 Večer dostaneme večeři tak pro 20 lidí a společně s ostatníma turistama jdeme do baru. Ráno jdeme ještě na krátký 6km trek k vodopádům.

V Sapě si pak půjčujeme skútr, upozorňuju, že ani jedna nemáme mezinárodní řidičák a ani teda řidičák na skútr, ale nikde ho po nás nechtěli, jen se maximálně zeptali jestli ho máme. Tady nám ho ale půjčoval s upozorněním předem, že tady ani nikdo z místních nemá řidičák a všichni jezdí jak splašený, ať si dáváme pozor. To nás moc neuklidnil a ještě víc znepokojený jsme byly, když jsme ten skútr viděly. Byl v šíleným stavu. Zrcátka tady asi nepotřebujou, protože jsme je ani jedna neměla 😀 Je to tu nebezpečný nejenom tím, že tu všichni jezdí jak šílenci, ale hlavně že tu jezdí jak šílenci obří náklaďáci. V okolí jsou 2 vodopády, co jsme chtěly vidět a nejvyšší průsmyk. Když jsme ale vyjely výš byla tam šílená mlha, zima a děsně pršelo. Vodopády jsme zmákly, ale průsmyk ne.

V centru, kde prodávají Hmongky svoje krásný suvenýry jsme se poptávaly po pravým homestayi. Byl to docela adrenalin začít někoho jen tak oslovovat a zezačátku jsme neměly vůbec úspěch. Až si nás našla „Mama Choo“, jak si řikala a na skútru jsme jí následovaly. Cesta byla šílená, normálně tu mají silnice fakt super, ale zrovna tenhle úsek k její vesnici byl děsnej. Navíc náš skútr (na kterým jsme už byly dvě) absolutně odmítal jet do kopce. Takže to dopadlo tak, že jsme ho i táhly pěšky nahoru s pomocí skoro celý vesnice, no prostě komedie. Zaparkovaly jsme v nějaký vesnici a mama Choo řekla, že musíme dál pěšky. Tak jsme šly. Asi po půl hodině stoupání jsme byly konečně u ní doma. Domeček byl fajn, měli spoustu zvířat, 4 děti, boží výhled a přítulnýho, zablešenýho psa. Co mě překvapilo nejvíc byly ty děti. Byly neskutečně poslušný! Nikdo jim nic nemusel řikat a ony zametaly, vařily, starší se staraly o mladší… To se u nás prostě nevidí.
Večer jsme mama Choo pomohly s večeří – motaly jsme závitky, který potom smažila v „kuchyni“ což byla místnost jen s dírou do země, kde se rozdělal oheň. U večeře nám pak řikala, že normálně jí jen rýži s okurkou, vajíčko je pro ně svátost, o mase nemluvě. Po jídle nastala chvíle pro „happy water“ – domácí rýžové víno, ale víno to vážně není, je to silná kořalka! A nám i mama Choo moc chutnala, tak jsme si daly hned 3 panáky 😀 Takhle posilněný jsme šly spát na naší tvrdou matraci vedle do pokoje….  Každá jsme měly jednu postel, ale byly jsme dost podělaný, že jsme si radši ustlaly spolu na jedný 😀 Konečně jsme našly to, co jsme hledaly! Neskutečný zážitek už bylo třeba jen to, že tam kolem absolutně není žádný světlo, takovou tmu jsme nezažily, k tomu zvuky džungle a hned máte špatný sny 😀 .

Ráno jsme s dvěma dcerama (14 let a 4 roky) šly na trek po okolí. Ještě nám pak mama Choo uvařila oběd a už  jsme odjely zpátky do města. Večer nás zase čeká cesta do Hanoie.