V Indonésii jsou víza bez poplatku jen na měsíc. Jelikož jsme nějaký ten pátek už cestovali a ještě měsíc měli naplánovaný nejen v Banda Acehu, kde jsem byla na stáži v nemocnici, museli jsme s H. vycestovat ze státu. Druhou možností je koupit si víza za 35 USD hned při příjezdu na 2 měsíce, ale my chtěli být fikaný a spojit to zároveň s výletem někde kolem, protože letenky z Medanu byly za hubičku s Air Asia.

Na letišti jsem si poprvé za celou cestu myslela, že jsme v pěknym srabu. Měli jsme letenky z Banda Acehu do Medanu a odtamtud do KL. Na letišti při celní kontrole nám řekli, že ty víza, co máme zdarma, platí jen v některých městech, odkud musíme zase vycestovat, což Banda Aceh samozřejmě není (je to vedlejší Medan mimochodem) a že nás teda nepustí pryč, ale ani zpátky. Supr. Víza nám končili ten den a my počítali, že to platí všude. Chtělo se mi brečet, už jsem se viděla v indonéskym vězení, kde umřu při nejlepším na zápal plic ve svý vlhký kobce. Nabrala jsem ale sil a začala se s nima hádat, že takhle to teda nepůjde …. Takže si řekli o úplatek (asi dvojnásobek toho placenýho víza, ach jo), my ho poslušně zaplatili, oni za to mohli poslat děti na vejšku a všechny strany byly (relativně) spokojený. Pustili nás s úsměvem a při odchodu nás ještě ujišťovali, že až se vrátíme, ať počítáme, že budeme platit ty víza! Myslela jsem, že mi hrábne 😀 Ale nebyla jsem nikde zavřená, čekala mě Malaysie, tak jsem se snažila být pozitivní. Každopádně tady vidíte, jak je důležitý mít vždycky nějakou rezervu peněz.

Po příjezdu do KL jsme se ocitli úplně v jinym světě. Neřikám, že Banda Aceh je 100 let za opicema, ale KL je prostě úplně jiná liga. Všechno super moderní, mrakodrapy, metro, nákupáky velikost celý Prahy, ale hlavně….. nemají prohibici, takže PIVO! Z letiště jsme busem dorazili na nádraží kousek od Chinatownu, ve kterym jsme bydleli. Pokoj vypadal asi jako malá kajuta na lodi, koupelna a záchod byly na chodbě pro všechny a my neměli v kajutě ani okno 😀 Ale stálo nás to 500kč na celý víkend pro dva i se snídaní, takže si nestěžujeme, aspoň máme dobrodrůžo. Prošli jsme náš hood, kde na nás pokřikovali obchodníci ze všech stran, abychom si koupili jejich „značkový“ věci, k tomu všudypřítomnej smrad durianu a lampiony nad našima hlavama. Tak nějak si představuju Čínu 😀 Sedli jsme si na kachnu a satay a dali si po dlouhý době pivo. Lahoda!

Jelikož jsme tu byli jen na víkend a zrovna se celý víkend jezdili nějaký formule nebo něco podobnýho (nejsem žádnej fanoušek), nejezdili takový ty ultra turistický busíky hop off – hop on, který jsme zrovna tady v rámci ušetření času a bloudění v metru, chtěli využít. Tak jsme se rozhodli chodit pěšky. Na mapce vypadalo všechno docela blízko, ale fakt nebylo 😀 Z hostelu jsem došli ke Kuala Lumpur tower, ale vyjet nahoru to bylo pěkně drahý, tak jsme to vynechali (tušim nějakých 1000,-/os). Došli jsme k nejznámnějším Petronas towers, opláchli se na černo v brouzdališti v parku, kde nás hnedka hnala pryč sekuriťačka, byli v obřím shopping mallu a stihli i projít Little India. Jako chtěla bych znát jinýho blázna, co projde KL pěšky 😀 Večer jsme se jeli podívat na nasvícený Petronas towers a pro mě, jako milovníka fontán a světýlek, to byl zážitek, protože v přilehlym parku hrála a stříkala fontána. Tam už jsme jeli metrem, ve kterym nemají lístky, ale žetony, to mi přišlo super.

Druhý den jsme busem U6 z nádraží jeli do Batu Caves, posvátných jeskyní kousek dál od centra, s náádhernou obrovskou zlatou sochou Buddhy u vchodu a 297 schody nahoru. V jeskyních byl chrám, nějaký malůvky a případně jsou tam i jeskynní „treky“ odkud lidi lezli totálně od bláta se zoufalým výrazem na tváři, tak to jsme si odpustili. Po cestě i všude kolem jsou pěkně drzý opice, takže o sváču 100% přijdete a můžete být rádi, že jen o jídlo, protože Číňana před náma okradla dokonce o foťák !

Poslední večer jsme šli do nějaký ulice, kterou pojmenovali na internetu „uličkou jídla“, my jí pojmenovali „žrací ulička“. Plán byl jasnej – utratit zbývající malayský peníze. Ulice byla natřískaná stánkama se street foodem všeho druhu. V Malaysii obecně sbírají kuchyň z okolních států, takže tu byla čínská, vietnamská, thajská i indická. No slast!

Ráno už jsme zas letěli zpátky do Banda Acehu plný nových zážitků, načerpaný nezdravym jídlem bez rýže a o 35 USD na letišti za ty pitomý víza lehčí…