Banda Aceh je velký město na severu Sumatry, spadá do oblasti, kde si sami obyvatelé zvolili platný zákon šáría. Což ve zkratce znamená, že když třeba něco ukradnete, tak vám prostě useknou ruku. Má to svoje nevýhody (halení žen, takže jsem necelý měsíc trpěla vedrem v dlouhých kalhotech a triku s rukávy po lokte), ale i výhody – jako, že můžete nechat všechno na pláži válet a víte, že vám to nikdo neukradne. Důvod je jasně popsán výš. Na ulicích potkáváte nejenom policajty, ale i speciální „ochránce zákona“, kteří na tohle všechno dohlíží. K turistům jsou ale dost tolerantní a tak šátek na hlavě nebyl povinností, ale dlouhý kalhoty a triko s rukávama nutností, jinak bych vzbuzovala nelibé pohledy, ale zároveň jsem tim dávala najevo aspoň trochu respektu k jejich kultuře.

Sranda byla, že když jsme cestovali na jihu, tak nám i taxikáři řikali „ježiš tam jedete? A víte, že tam je šária? Tam bych být vámi nejezdil“. Když to slyšíte jednou, řeknete si „ok, má špatnou zkušenost“, ale když to slyšíte poněkolikátý už to přestává být sranda. Proto když jsme nasedli do letadla, byla jsem celá nervózní, co mě tam čeká a tipovala za jak dlouho mě ukamenujou na ulici….

Mojí zkušeností byl přesný opak, přesně kvůli takovýmhle řečem tam jezdilo málo turistů, o to víc si místní vážili naší návštěvy a byli usměvavější, pohostinnější a (bohužel) chtěli i mnohem víc selfie 😀 Jako dva vysocí, bílí blonďáci jsme na ulici způsobovali rozruch. Rozruch a zvědavé pohledy nabyly na koncentraci pokud jsme ještě přidali pěší chůzi. To tu totiž bylo jako sprostý slovo 😀

Na úvod bych chtěla objasnit, jak jsem se sem vůbec dostala. Medici mají celosvětový spolek IFMSA, přes který se každoročně spousta mediků vymění na různý stáže, který si sám vybere. Musí být aktivní ve spolku (já vedla chirurgické šití), napsat dobře test z angličtiny a podle získaných bodů se to v rámci země studenti rozdělí do žebříčku a podle jeho preferencí dostane stáž, která na něj zbyde. První rok jsem byla třeba marná a dostala Slovensko 😀 (tam jsem teda nejela, omlouvám se Slovákům za pohrdání stáže pozn. autorky) No a tak jsem se dostala do Indonésie a dostala přidělený i město, jako stáž jsem si pak vybrala chirurgii a gynekologii (protože jsem potřebovala mít splněnou praxi přes prázdniny, jinak jí fakt nemusim). No a H. se jen tak nějak přifařil 😀

Na letišti nás vyzvedl „prezident“ IFMSA v tomhle regionu a dovezl nás do rodiny, kde jsme bydleli ještě s dalšíma studentkama na stáži. První jsem se potkala s A. ze Slovinska a měla jsem to štěstí, že byla taky na chíře a navíc už tu byla týden, takže mi mohla vše ukázat. Nemocnice byla asi 5 minut pěšky, ale záleželo, jak rychle se dala přejít několikaproudová silnice. Každopádně jsme každý ráno budily s A. jasně viditelnej soucit v očích kolemprojíždějících Indonésanů jen proto, že jsme šly po svých a neměly skútr. Samotná chůze byl adrenalin nejenom kvůli chaotický dopravě, ale i tomu, že tady jaksi chyběly chodníky a přechody tu byly v rozmezí cca 10km 😀

Jestli si řikáte, jak asi vypadá nemocnice v Indonésii, tak skvěle! Já sama byla dost překvapená. Operační sály měli vybavený dost podobně jako my, občas nějaký nástroj zastralejší nebo ještě „růčo“ (třeba vrták na lebku na operaci mozku), šátky měly ženský sterilní a co mě bavilo a hlavně fascinovalo asi nejvíc, byl rituál, že každý pátek přesně ve 12 všichni mužský pustili nástroje pacient nepacient a šli se modlit 😀 Co tu trochu pokulhávalo byla diagnostika a tragédie byla prevence. Jakožto budoucí onkoložka jsem si tu přišla na svý a viděla tumory ve stádiu, který bych u nás nikdy neměla šanci vidět. Zároveň jsem si měla šanci zavrtat v mozku, vyndat z ledviny kámen, uspávat malýho kluka a spoustu dalšího. Gynda pak už tolik zajímavá nebyla a tak jsem se z ní tajně ulejvala na zpátky na operace na chíru.

Díky IFMSA programu jsme měli pořád nějaký program, kdy se o nás starali místní studenti medicíny, což bylo dost super, protože jsme díky tomu poznali jejich kulturu, chování, kam jezdí na výlety a hlavně co vaří.

Banda Aceh je nejznámější hlavně tím, že v roce 2004 to tu úplně zničilo tsunami. Dodnes je na místních vidět, jak si v sobě stále nesou zármutek. Spousta mladých mediků mi řikalo, že právě kvůli tomuhle zážitku šli na medicínu. Jedna z nejvýznamnějších památek je proto Aceh Tsunami Muzeum, který jsme viděli asi druhý den po příjezdu a bylo to na začátek pobytu až moc emotivní. Hned za vstupem se totiž ocitáte ve tmě, slyšíte téct vodu a celý je to simulace velikosti vlny, která vše zničila. Byla asi 10 metrů vysoká… Zemřelo tu přes 150 000 lidí, hlavně dětí a starých lidí. Byly tu fotky, video, modely města před a po a pak stěna s jmény všech zemřelých či nenalezených. Celá ta expozice byla hodně zajímavá, krásně a emotivně udělaná, takže i přesto jak je to smutný sem určitě doporučuju jít.

Další známou památkou je místní velká mešita, která je moc krásná a význačná je nejenom svojí černou střechou, ale i tím, že jako jedna budova z mála přestála tsunami. Tady jsme se taky poprvé setkali tváří v tvář s morální policií, na vstup jsme tady totiž musely mít s A. šátek na hlavě, ten jsme neměly, ale i na to tady byli připravený a u vstupu nás vybavili takovou pláštěnkou zahalující úplně všechno. Vtipný bylo, že to mělo kapuci jako čepice z kuklux klanu. Dovnitř jsme jako nemuslimové taky nemohli, ale aspoň jsme si to pošli kolem a žasli nad tim, jak to je krásný. Další památky jsou spíš „památky“. Park s letadlem, bílý stěny, který prý postavil někdo známý svojí manželce jako lázně, muzeum Acehu a tak … Super byla ale doprava! MHD tu neměli, půjčovny skútrů taky ne, takže jsme to řešili alternativně – becakem – becak je vozítko, nejčastěji skútr, který má k sobě přidělaný přívoz se sedátkem pro dva Indonésany, tzn. pro jednoho Evropana 😀

Jeden víkend nás pak vzali medici na výlet na úúúžasnou pláž kousek od města, to se k nám už přípojily další 2 studentky – němka J. a polka H. a společně si na pláži užívali krásný teplý moře, grilovanou obr rybu, která se podávala samozřejmě s rýži, pálivou omáčkou, kecap manis (sladká sójovka) a nějakýma zelenýma listama, co jsem neuměla pojmenovat, ale chutnalo to skvěle. Idylku kazilo jen řešení plaveckýho oděvu holek. H. byl jasnej, ten si vzal svoje plavko trenky a měl hotovo. My s holkama to řešily alternativně, já měla druhý trenky od H. a triko na surf s rukávem, A. si půjčila třetí trenky od H. a vzala si triko a nakonec J. a H. se radši nekoupaly vůbec 😀 Další víkendy jsme trávili různě, jeden jsme jeli s H. do Kuala Lumpur (bude další článek) a další jsme jeli všichni společně na ostrov Sabang (taky další článek), kde jsme se potápěli. Starali se o nás úžasně, vařili s náma, brali nás na výlety, na typický zdejší kari, vozili nás na kafe, do obchoďáku na zmrzku a tak. Na rozlučkový párty, kam dorazili všichni medici z nemocnice, nám předali certifikáty a my zas byli volný….