20.7.-28.7.

Z Karimunjawy jsme se za 6 hodin dostali tou obří výletní lodí, kde jsme cestovali v nějaký nejnižší třídě snad pod úrovní moře u kotelen 😀 Měli jsme každý svou pidi postel teda, což zní luxusně, ale kde končila jedna postel začínala hned druhá, takže to spíš bylo jedno patro obrovský postele pro všechny. Super 😀 Ale dali nám i nějaký oběd a večeři – smažený (jak jinak) malý rybky (v kuse s hlavou i vnitřnostma) s rýží k tomu něco a něco  – takhle tu většinou pojmenovávám jídlo, a vodu, což bylo super.

Tahle mega loď nás dostala do přístavního města Semarangu (odkud jsme vyjížděli do Jepary předtim). V přístavu jsme se rozloučili s Čechama, který jsme na ostrově potkali a skamarádili se, zavolali si „taksi“, kterýmu jsme řekli, že potřebujeme na bus, který jede do Surabayi. Vyhodil nás u busu stojícího na hlavní silnici ve tmě, nikde kolem žádný nádraží, no celý to bylo takový podivný, ale rezignovali jsme a důvěřovali, zaplatili jsme řidiči za lístek (chtěl dokonce míň než jsme si mysleli, že to bude stát) a jeli dalších 5 hodin. A vystoupili, světe div se, fakt v Surabayi 😀 Museli jsme se akorát z jednoho autobusovýho nádraží dostat na jiný odkud už nám jel vlak. Koupili jsme si jízdenky do ekonomický třídy, ale bohužel jsme nevěděli, že to znamená „hard seat“ tudíž tvrdá lavice, absolutně bez prostoru na nohy. Když jsme si sedli, měli jsme to s nohama tak tak, jenže si naproti nám sedli další dva Indonésani a to už byl konec. No a takhle jsme jeli 7 hodin (!). Takže žádný spánek skoro 2 dny. Dorazili jsme někam, kde jsme se hnedka přesunuli na trajekt a tadááá AHOJ BALI !

Jenže to by nebylo ono, kdyby se to ještě víc neprodloužilo 😀 Když jsme vystoupili z trajektu vzali jsme si public bus za 60tis, já si na cestu koupila es kopi (ledový kafe v igelitovym pytlíku, děsně sladký, ale děsně dobrý) a takový ovoce, co vypadá jako limetka, když se to oloupe tak to vypadá jako mandarinka, ale chutná to skoro po malinách 😀 Cesta do Denpasaru, která měla trvat max 3 hodiny se protáhla na krásných 5! Pan autobusáků totiž chtěl co nejvíc vydělat a pořád na někoho troubil a tim je jako lákal ať jednou s nim. No konec. V Denpasaru jsme se ubytovalia po 32 hodinový cestě konečně měli postel, sprchu a klid….

Snídaně na nás čekala za dveřma – nasi goreng s čajem, půjčili jsme si od hotelu skútr projížděli jsme Kutu a falšovali oddací list (jo jako fakt, stáž mám totiž v části Indonésie, která je silně islamistická a dokonce tam mají i platný zákon šária, takže abychom mohli s H. bydlet spolu, musíme být manželé a ano domácí to chce vidět černý na bílým i když tomu absolutně nebude rozumět :D). Kuta je totální masakr! Všude jsou bílí, surfy, drinky a krámky s věcma, co děsně potřebuju !! Kuta má atmosféru párty, klubů, všude jsou mladí lidi tak je to celkově takový všechno cool a tak, tak jsme se nechali vtáhnout, dali si drink, zahráli si kulečník, no a já pak byla po 2 drincích docela nadraná a dostala jsem chuť na frozen yogurt a jaksi jsem neměla odhad samozřejmě tak mi ujela ruka, hlavně u nutelly 😀 No co vám budu řikat, utratila jsem za ten jogurt víc jak za 2 normální večeře 😀

Našli jsme si hostel víc na sever, kde je větší klid a navíc je totální nejvíc nádhernej s bazénkem, uprostřed rýžových políček a máme pro sebe bungalow, který je celý z  takovýho rákosí (?) a s venkovní koupelnou! Zní to božsky, ale každou noc jsme bojovali o nadvládu bungalovu s místními (asi) myšmi (o švábech už ani nemluvim). Oni nám kadili na postel a my se je snažili zastrašit v noci světlem. Vyhráli..

V Kutě jsme pak stihli pár lekcí surfu, bez toho by odjet z Bali asi ani nešlo. Nám to každopádně taky nešlo 😀 Objevili jsme saté – maso na špejlích grilovaných na nejčmoudivějším grilu a k tomu daváj arašídovou pálivou omáčku. Snídali různý ovoce (i moji milovanou maracuju), objevili Monkey forest, ochutnávali čaj a kafe v Ubudu, vyjeli do hor mezi jezera za vodopádem a kde pěstujou jahody a hortenzie – to byla taková nádhera!!, píchli tak 3x pneumatiku u skútr, H. stihnul onemocněnt a zase se vykulírovat, viděli známý vodní hrad, viděli ze sedla skútru kohoutí zápasy (fuj), prošli si rýžový terasy, byli v Elephant cave, kde byl nejhezčí jen ten vchod, rochnili se na černočerných plážích u Uluwatu a bohužel za celou dobu nikde nenašli slavnou balijskou specialitu – babi gulang – sele plněný chilli, zázvorem a česnek upečený nad ohněm. Vynahradili jsme si to brunchem v Sheratonu, kde jsme dostali neomezeně krevet, krabů, sushi, ryb, ale i nejkrásnějších pidi dortíků (třeba labutě z odpalovanýho těsta s čokoládou!). Každýho nás to stálo v přepočtu na naše 500 kč a byl to neskutečnej luxus!

Po týdnu užívání si na úžasným Bali balíme a vyrážíme na letiště směr Banda Aceh, kde mě čeká měsíční stáž v indonéský nemocnici, první setkání s šárijskou morální policií a větší zabřednutí do indonéský kultury díky místním medikům, kteří se o nás starali….