Hanoi jsme pojaly dost … no žravě. Už jsme věděly kolik přesně nám zbývá peněz do konce pobytu, rozpočítaly jsme si, kolik dáme za cesty a poslední noc v Saigonu a šly do víru velkoměsta 😀

První překvápko na nás čekalo, když jsme se dotáhly na hotel, kde nám pán s úsměvem na rtech řekl, že náš pokoj pro nás nemá, ale že nám může nabídnout dorm nebo pokoj za stejnou cenu v jinym hotelu, kde by ale nebyla snídaně. My, po měsíci už znalé, jsme se s nim začaly handrkovat, což nám stejně nijak nepomohlo a abychom nezůstaly na ulici nebo několik hodin hledaly alternativu, jsme přistoupily na ten jiný hotel bez snídaně s tím, že na snídani budeme chodit k němu. To bylo docela fér. Ale rád už nás teda neměl 😀 Druhý hotel vypadal ok, jen náš pokoj byl v 6 (!) patře a měl halucinogenní tapetu 😀 Takže zase docela sranda.
Když jsme vyšly ven nestačily jsme zírat. Old town je pěší zóna, ale v pidi uličkách, který jsou v podstatě bary na ulici, sedí miliony lidi, pijou hektolitry domácího levnýho piva a do toho skoro na každý křižovatce je podium a zpívají tu místní celebrity. Takže prostě mission impossible se těma uličkama v noci prodrat 😀 Díky konverzaci na Cat Ba s rodilým Hanoianem jsme věděly, kde je vyhlášený bun cha – na křižovatce ulice Yen Thai a Hang Nón a bylo fakt FAKT strašně dobrý. Koncept klasickýho street foodu, ale dochucený to bylo neskutečně! Ale pozor! Objednaly jsme si sice jenom bun cha, ale na ten plastovej pidi stoleček nám dali i krabí závitky, který se pak připočtou k ceně podle toho, kolik jste jich snědli. Jako jo, je to logický, ale nám to při tom hladu moc nemyslelo a byly jsme dost překvapený, kolik jsme pak platily. Taky bylo vidět, že tam tahaj vietnamci turisty a ty ceny tomu byly taky tak přizpůsobený. Za bun cha jsem dala 60 000 VND, ale stálo to za to. Za závitky dalších 40 000 VND.

Druhý den jsme vstaly dost brzo – chtěly jsme totiž stihnout největší tržnici v klasickym ruchu, ale jak osud chtěl, nenašly jsme jí 😀 A když jsme pak našly něco, co to podle mapy mělo být, tak tam nebylo žádný jídlo, ale plastový hračky a hadry. Pak jsme měly další dobrodrůžo – chytly jsme si bus MHD 😀 V každym buse je pán, který vybírá peníze za lístek (7tis vdn), tak ten nám řekl, že jedeme špatným směrem (díkybohu za něj) takže jsme přesedly a kochaly se výhledem. Teda do doby než mladá vietnamka začala zvracet, ale pohotový vybírač peněz se stoickým klidem vytáhl z kapsy pytlík a podal jí ho. Asi tady normálka …
Cílem cesty a zároveň zážitkem na celý život bylo mauzoleum Ho Chi Minha. Od vchodu se táhla několikakilometrová fronta převážně Vietnamců, do toho tam pouštěli písničky o Ho Chi Minhovi (který byly neskutečně chytlavý hele: https://www.youtube.com/watch?v=bRtyUi_TWrg ). Naštěstí fronta postupovala poměrně rychle takže jsme to stihly (mají otevřeno asi do 11 o víkendu, nejlepší je se radši podívat na internet), taky musíte mít zahalený ramena a kolena, takže jsme se před vchodem rychle přioblíkaly, aby nás tam pustili. Za vchodem nám vzali foťáky, mobily atd až jsme došly do další fronty 😀 Ale to už jsme měly výhled na TO – obří betonovou budovu pro jedno pidi Vietnamský tělíčko. Všude kolem nás byli vojáci, divně na nás koukali a čím blíž jsme byli, tím byli zakaboněnější. Taky Vietnamci začali být nervóznější a začali se upravovat. Uvnitř byla tma, nesmělo se zastavit, uprostřed místnosti byl ON, kolem něj vojáci a my šli po takovym okruhu kolem, svítilo na něj intimní červený světýlko a nějaká postarší paní tam dokonce začala hystericky brečet, když ho viděla. Pro nás šok, pro ně modla… S tímhle zažitkem jsme pak procházely Hanoi a všechno se tu neslo ve stejnym duchu.
Komunismus tady byl a je prostě nejvíc, sochy Lenina tady nebyly vyjímkou a všichni se tu tak divně kabonili až nám z toho bylo ouzko. Tak jsme si sedly do parku a ochutnávaly nějaký koblížky. A co bylo víc. Na netu jsem si našla kavárnu, kde dělají kokosovou ledovou vietnamskou kávu, kterou jsem musela mít. Kavárna se jmenuje Cong Cafe a je kousek od mauzolea. Kavárna je ve stylu vietnamský války sice, ale je to zajímavý a kafe bylo výborný (45tis VND)! V. si ho nedala, pak litovala a až později jsme zjistily, že to je řetězec a že to je i v Ho Či Minově městě, kde to bylo ale 2x dražší. Na ulici jsme si daly (mnohem levnější než včera) bun cha, který bylo chuťově srovnatelný s tím včerejším! Našly jsme ho v ulici Cao Bá Quát.
A protože bylo asi 40 stupňů (nepřeháním) šly jsme se zchladit na hotel, ale po cestě jsme potkaly KONEČNĚ bia hoi = domácí pivo a to jsme nemohly vynechat. A bylo levný a lahodný (9tis VND = 9kč)! To nás v tom vedru trochu nakoplo a večer jsme šly do nočního víru velkoměsta.
Po cestě za hledáním piva jsme ochutnávaly různý věci, na který jsme narážely, např. „banh cuon“ – palačinka plněná vepřovým, bun bo nam bo (taky vyhlášený v ulici Háng Diéu u Hang Da Market) za 60tis VND. Lahodný! A pak to začalo. Bia hoi najednou všude! A ceny pořád padaly! 7tis VND a pak dokonce akce 2+1 zdarma za 3tis VND!!!! Tak si asi umíte představit, jak jsme dopadly 😀 Můžu jen říct, že Hanoi je super místo na párty 😀
Ráno bylo krušný, ale musely jsme vstávat a jet na letiště (jely jsme shuttle busem za 40tis VND kousek u jezera v ulici Quang Trung a jede to cca 40 min) a ani jsme se nenadály a už jsme přistávaly zase v Ho Či Minově městě….